V zahraničí (Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Švýcarsko a USA) je eutanazie povolena legálně. To znamená, že pacient sám může o tuto bezbolestnou smrt zažádat svého lékaře a on mu ji musí schválit. Většinou se teda jedná o pacienta se smrtelným onemocněním, kdy v podstatě jen čeká na konec.
O eutanazii se v poslední době mluvilo v souvislosti s dívkou, která trpěla velkými psychickými problémy, při čemž jediné vysvobození pro ni bylo právě v podobě podání smrtelného léku, ke kterému mělo dojít v létě minulého roku. Jednalo se o čtyřiadvacetiletou Lauru z Belgie, která už dlouho dobu trpěla silnými psychickými problémy. Na základní škole se pokusila i o sebevraždu. Pak skončila v péči lékařů. Podle jejích slov, už život pro ni není.
Co se tedy děje s člověkem, když má deprese? Je to opravdu tak silná bolest, která se nedá překonat?
Odborník by na to měl jistě jiný názor. Ale jako laik, vám mohu podat svůj vlastní názor.
S psychickými problémy jsem se osobně setkala už několikrát, jednou u známých a podruhé jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. Je zcela normální, že průběh nemoci je u každého jiný, má jinou intenzitu. Kdybych měla vyhodnotit stupeň bolesti od 1 do 10, přičemž 10 by bylo jako maximum, dávám 10.
Každý, kdo si prošel či stále prochází depresemi, by určitě řekl, že bolest psychická od fyzické je mnohonásobně větší. První měsíce se cítíte, jakoby jste umírali zaživa.
Snažíte se uprchnout, anebo v horším případě chcete umřít, takže pokusy o sebevraždu vás neminou. Nalézáte sami sebe, hledáte oporu v někom, komu naprosto důvěřujete. Pomalu sepisujete dopis na rozloučenou, když potom najednou se objeví světlo na konci tunelu, kdy se cítíte opravdu dobře. Ale stále to světlo se objevuje méně a méně. A vy tak upadáte do dalších „depek“, aniž byste si všimli toho, že si to děláte sami.
Už to bude 3 roky, co mám psychické problémy. Užívám antidepresiva, léky na uklidnění, jsem pravidelným návštěvníkem psychiatrie a psychologie a občas si říkám, kde se stala chyba, že jsem skončila takhle? Zdlouhavě nad tím uvažuji a stále dokola se vracím do minulosti, tedy okamžiku, kdy se to všechno seběhlo. Pak na to reaguje moje tělo, začne se mi motat hlava, přichází pocity na omdlení, roztřesu se jako raclík a jsem v kelu. Panikařím, hroutím se. Okolí na mě reaguje jako na blázna.
Pořád slyším vnitřní hlas, který říká: “ Měla jsem být někde jinde, měla jsem teď přemýšlet o tom, jak zvládnu maturitu, o přihlášce na vysokou, partnerovi, rodině a ne o tom, aby už konečně ta silná bolest přestala.“
Myšlenky znamenají největší peklo!
Ano, bohužel musím souhlasit. Každá špatná myšlenka, způsobí největší peklo, aniž byste věděli, že je to vůbec možné. Myšlenky se v naší hlavě různě proplétají a posílají signál mozku, který řídí všechny orgány. Jakmile naše myšlenky jsou v podobě děsivých scénářů : „Bože, já omdlím. Určitě se mi udělá špatně. Já to nezvládnu.“
Pak automaticky kromě hlavy to přejde i do těla, že se opravdu začneme motat, zvracet či omdlívat.
Důležité je zabavit mozek i tělo činností!
Např. sport, filmy, čtení, kreslení. Zkrátka vést normální život, co dělají zdraví lidé. Protože jsme zdraví! Musíte přestat zbytečně upadat do úzkostných stavů, neumřete!
Přestaňte se litovat a psát si vlastní scénáře. Pak budete moci ŽÍT.
